Blízký hovor, autor: Robert Fuller
Hej, příště, než se budeš dlouho dívat do zrcadla, vzpomeň si na to, co jsem ti vždycky říkal. Vidím, že už jsi zapomněl. Mluvili jsme o šeptání. Bylo to, když ses procházel vzpomínkami pozpátku, na nějaké opuštěné pláži, na nějakém zapomenutém místě, buď sám, nebo s nějakým imaginárním společníkem vykouzleným z tvého vlastního pohledu. Myslel jsem si, že je to proto, že jsi naprosto okouzlen svou vlastní podobou. Takže jsi vlastně možná kráčel sám se sebou a mumlal sis občasné kletby, které ten druhý z tebe náhodou zaslechl, přinejmenším do chvíle, než nedotčená pláž ustoupila neprostupné skalní stěně.
Jak si možná vzpomínáte, jakmile se skály zhmotnily, vzpomněli jste si na šepot, i když už bylo pozdě. Odnesly tě na opuštěné místo, protože jedno z tvých já nadměrně mumlalo tvému druhému já. Kdybys šeptal, nebyl bys nyní na tak opuštěném místě, protože by tě přehlédli. Vidím tě teď, dokážu si představit ten malý pokojík vyprahlý, zbavený všeho lidského, kromě postele a zrcadla.
Právě zrcadlo tě nyní nekonečně zaměstnává.
Nevzpomínám si, jak se ti podařilo přimět své ošetřovatele, aby ti dovolili přijímat vnější komunikaci, ale vím, že je to teprve několik měsíců, i když jsi byl do své malé místnosti přijat před mnoha lety.
Přesto jsi po otevření komunikačních kanálů neodpovídal okamžitě těm, kteří se tě pokoušeli kontaktovat. Myslím, že jsi měl nejspíš trochu obavy a rozhodně jsi svým ošetřovatelům příliš nedůvěřoval.
Nemyslím si, že bys mě někdy kontaktoval přímo, a vlastně nemám žádný pádný důkaz o tom, že bys má sdělení skutečně přijal. Vidím - nebo si to jen představuji -, jak neustále, bez ustání leštíš sklo před sebou, skoro jako bys ho chtěl vyleštit do prázdna. A kdykoli zrovna neleštíš sklenici, dokážu si představit, jak střídavě obdivuješ a pak zase zíráš na svou vlastní podobiznu, jsi z ní v neustálém zmatku, někdy ji hladíš a jindy jí posíláš jen samé vitrioly.
Naznačil jsi, že se o tebe tví ošetřovatelé téměř nestarají a ve skutečnosti jsou tu jen proto, aby ti zajistili dostatek potravy. Udržují vás při životě, tělesně, nic jiného.
Myslel bych si, že se tví ošetřovatelé budou alespoň občas prezentovat pro tvou rehabilitaci, ale naopak, ochotně tě nechali a tvé druhé já - to, které teď můžeš tak bezmyšlenkovitě obdivovat nebo proklínat v zrcadle - si dělá, co chce, jako by důvod tvého uvěznění byl po tom všem, čím jsi prošel, bezvýznamný.
Ale zrcadlo: to je ve skutečnosti tvůj začátek a tvůj konec, a to je ve skutečnosti důvod, proč ho chceš rozemlít do zapomnění - je to proto, že sám přestaneš být, to znamená, že konečně, neodvolatelně, pošleš sebe i své nyní zmizelé druhé já tajemně, abyste se navždy spojili, horizontálně, do vlastního lůžka nekonečné noci ve svém malém pokoji.
Tyhle novodobé telefony! Tenhle model jsem ještě nikdy neviděl. Vypadá to na nějaký uzavřený okruh. Skoro jako by člověk mluvil sám se sebou...
9. února 2013
Inspektor, autor: Robert Fuller
Inspektor měl plné ruce práce. Telefon zvonil bez přestání. Nakonec to zvedl.
"Gaudeau, kdo je to?"
Nastalo trapné ticho. Pak se ozval nesmělý hlas. "Mám důležité informace."
"O co jde? A kdo jste vy?"
"To nemůžu prozradit. Ale je to velmi důležité. Týká se to vašeho případu."
"O tom nikdo neví. Je to přísně tajné." Pak krátká odmlka. "Jaké informace?"
"Jsem s tím obeznámen. Viděl jsem váš výzkum."
"Co jste slyšel?"
"Zkoumáte podvod. Největší podvod všech dob."
Inspektor Gaudeau byl v šoku. Ale mlčel. "Ano, ano, povídejte."
"Potřebuji svou anonymitu. Nevystopujte ten hovor."
Inspektor zuřivě zašeptal. "Máte mé slovo."
"Nejdřív mi něco řekněte. Proč ten podvod odhalujete? O co vám přesně jde?"
"Vy mi řekněte ten svůj. Proč tě to zajímá? Proč mi pomáháte? Nemůžeš to odhalit? Vždyť toho víš tolik..."
"Snažím se ti pomoct. Jsi velmi obtížný."
"Jen mi něco dej. I ten nejmenší náznak. Gesto dobré vůle. Pak se rád podřídím."
"Dobře, tady to je. Jen malé sousto. Našel jsem důkaz. Jaká je teď vaše teorie? A proč se do toho míchat?"
"Jaké důkazy?"
Muž se rozzuřil. Přestal se ovládat. "Proč jsi tak složitý? Dejte mi, o co vás žádám. Nebo zavěsím."
Inspektor Gaudeau se obměkčil. Potřeboval si v případu odpočinout. Tohle by mohla být ta pravá. "Zmínil jsem se o dobré víře. Lidstvo bylo podvedeno. Krmené hromadami lží. Takže tady je moje teorie. Bylo to před staletími. Bylo to spiknutí. Spiknutí za účelem spáchání podvodu. Vymýšleli si."
"Ano, ano, to je dobře. A já mám důkaz. Znám to místo. Prosím, pokračujte."
"Chtěli podvést. Zavést lidstvo na scestí. Proto ta kniha. Některé věci byly pravdivé. Založené na historických faktech. Fakta, která byla ověřitelná. To byl ten háček. To lidi dostalo. Vtáhlo je to. Jako můry na žárovky. Jako lumíci k útesům. Jako děti k dudákům. Nemohli si pomoct." Krátká těžká pauza. "Tak kde je to místo? Místo čeho?"
"Pořád se držíš zpátky. Proč zrovna ty? Byl jsi osobně zraněn? Máš nějaké postavení? Myslím tím právní postavení. Kterou by soudci mohli uznat."
Zachoval chladnou hlavu. Gaudeau však zuřil. "Tohle je soud!?" Těžkým šepotem.
Pak pokračoval. "Jste můj soudce? Mou porotou, mým katem? Co to má znamenat?"
"Ztrácíš klid. Nikam se nedostaneš. Prostě odpověz na otázku."
Zamyslel se. Jaký byl jeho úhel pohledu? Byl zraněný? Jaké bylo jeho postavení?
"Dáváte si na čas. My nemáme čas. Tahle záležitost je naléhavá. Je třeba ji vyvětrat. Dřív, než bude pozdě. Dejte se do toho..."
Gaudeau se pokusil o něco nového. Něco jako obrácenou psychologii. Něco si vymyslel. Nebo si to myslel. "Byla tam jeskyně. Důkladně zaplněná netopýry. Byla to jejich skrýš. Vchod byl skrytý. Dokládají to starověké texty. Zatím se ji nepodařilo najít. Možná mapa k pokladu. Místo je označeno křížkem. Všechno v plášti a s dýkou. Lidé se zavázali k mlčenlivosti. To bylo zvláštní. Věděli něco hlubokého. Proč ta tajná společnost? Proč to tajili?"
Telefon zůstal zticha. Nějakou dobu. Slabý, podivný zvuk. Něco jako bzučení. Byli odposloucháváni!? Nikdo to nedokázal říct. Nakonec muž promluvil. "Máte pravdu. Byla to jeskyně. Netopýři byli všudypřítomní. To byl ten problém. Nešlo o utajení. Nic neskrývali. Všichni se nakazili. Zakryli vchod. Svět byl ohrožen. Všichni se obětovali."
"To nedává smysl. Jak jsi na to přišel?" A pak už to věděl. Byl netopýr. A podařilo se mu utéct. Se všemi důkazy. Tak to věděl. Kde se jeskyně nachází. Gaudeau znal jeho jméno. Začínalo na "D". A to "D" nebylo nakažené. On byl tou infekcí.
'D' to všechno věděl. Pak začalo vrtání. Přímo přes telefon. Jen dvě malé dírky. Telefon byl zakrvácený.
12. září 2023
Extra, autor: Robert Fuller
Mortimer Dalton - všichni mu říkali Mort - měl volný pohyb po scéně, včetně celého zákulisí, nemluvě o nekonečných akrech kaňonů, roklí, údolí, výhledů na skalní útvary a tak dále; výhledy sahaly dál, než dokázala jeho představivost pojmout.
Mort se většinou nezabýval ničím jiným než svými dobrodružnými toulkami po všech částech scény, zákulisí a přilehlé rozlehlé divočině, které se zrovna nevyužívaly při natáčení; rozvrh, kdy byla jeho přítomnost na scéně vyžadována, mu byl předem sdělen a jen zřídkakdy došlo k nějaké odchylce od oznámeného plánu. A v takových případech, kdy ho bylo nečekaně zapotřebí, se dal snadno zastihnout prostřednictvím svého mobilního zařízení a lidé, kteří ho měli na starosti, ho vždy s dostatečným předstihem upozornili, že se má dostavit do služby.
Ale po většinu času, který strávil v práci - a oni byli opravdu štědří, pokud šlo o odměny, které dostával za to, že byl neustále v pohotovosti, profesionál, jakým byl; věděli, že se na něj při práci mohou spolehnout, a on jim vždycky vyšel vstříc -, se potuloval po hřbitovech plných mělkých hrobů, po fasádách malých westernových městeček se saloony, hotely, stájemi, obchody se smíšeným zbožím, jídelnami a tak dále, městeček, o kterých Mort prostě věděl, že se brzy připojí k řadě nesčetných měst duchů, jimiž je tento region posetý, bez ohledu na to, že ta fasádní města jsou přinejlepším imaginární.
Ačkoli jeho plat byl vzhledem k tomu, co vlastně dělal, což byly pouhé minuty z každého kalendářního dne, poměrně štědrý, rozhodně na něm nezbohatl, to ani náhodou. Měl tendenci snít o tom, že je to odrazový můstek k lukrativnější práci, možná více ve světle reflektorů, než tomu bylo v současnosti, nebo možná ještě více v pozadí, takříkajíc na pozici, po které obzvlášť toužil: za kamerou.
Říkal si: "Kdybych tak mohl zbytku štábu předvést, čeho jsem schopen, kdyby mě prostě nechali ukázat, jak kreativně umím zarámovat záběr přesně tak, aby to bylo vidět, nebylo by pochyb o tom, že by ve mně viděli toho, kým skutečně jsem."
Jeho úkolem však bylo být z větší části nepovšimnut, pouhým přízrakem, který se skrývá někde v pozadí, zatímco skutečná akce se odehrává přímo před kamerou. A chápal, že někdo jeho práci dělat musí; a to byl z velké části důvod, proč byl na svou profesionalitu tak hrdý.
Přesto ho nutkání, které se mu honilo hlavou a srdcem, neopouštělo, i když se je snažil potlačit, a to i za cenu ztráty zdravého rozumu - nebo aby si ho udržel.
A tak si během některých zimních scén a ročních období dával záležet na tom, aby si všímal všech těch temných havranů, kteří se proháněli po zasněžených polích a svými špičatými zobáky mu neustále nadávali, jako by byl jejich protivník nebo zapřisáhlý nepřítel; zdálo se, že prostě nechápou jeho hlubokou lásku a obdiv ke každému aspektu jejich bytosti, až po poslední chraplavé, nejpronikavější "Krá!", které si pro něj dokázali ve své nadřazené ptačí inteligenci vymyslet. A neuvědomovali si o něm, že jim naprosto rozumí, možná dokonce lépe než oni sami.
Po dostatečném počtu těchto setkání cítil, že není ničím jiným než komparsem v jejich tajemném kině, a tak se ze všech sil snažil zmizet v krajině, aby je nepřehlušil.
Vtom se ozval naléhavý telefonát od vedoucího filmového štábu. Potřebovali ho hned a on si musel urychleně obléct jeden ze svých mnoha kostýmů, takže měl opravdu co dělat, aby se stihl vrátit včas. Všichni havrani spustili zuřivou kakofonii, jakou Mort ještě nepoznal. Chvílemi se mu zdálo, že se spikli, aby ho sledovali, možná dokonce se zlým nebo zlomyslným úmyslem, nehledě na jeho hluboký obdiv a lásku k nim, které si zřejmě vůbec nebyli vědomi. Ale ustoupili a on se brzy dostal zpátky na plac, i když celý udýchaný.
Naštěstí byla jeho příprava kostýmu jednoduchá a rychlá; kostyméři byli zkušení mazáci v rychlých převlecích a Mort si vždycky nechával na tváři pořádnou dávku make-upu pro případ takovýchto nepředvídaných událostí.
Co bylo na tomto kostýmu neobvyklé - a za celou dobu, co s touto partou pracoval, nic podobného nezažil -, bylo to, že musel mít na sobě celý klaunský oblek! Jak se měl za těchto okolností vyhnout tomu, aby na sebe upozornil?
Posádka ho však usadila na jednu ze židlí u stolu daleko vzadu v salonu, poblíž místa, kde klavírista vyluzoval ragtime na hrubě rozladěný nástroj, který už měl jistě lepší časy za sebou.
Mort si pomyslel: "To je parodie! Podvod! Past! Je to naprosto nespravedlivé!"
A v tu chvíli se Mort rozhodl vystoupit na pódium bez scénáře.
To byla jeho chvíle. A vyrazil přímo k hlavnímu pistolníkovi, přímo kolem něj, ve chvíli své slávy, která se naplnila až poté, co svolal celou svou armádu hlučných havranů, kteří teprve teď poznali hloubku jeho lásky k nim. A udělali, co bylo třeba.
14. února 2024 [11:55-12:57]